Za hojné účasti zahájila Galerie Josefa Lieslera ve čtvrtek 14. 9. 2023 výstavu jedné z největších a nejvýraznějších osobností současné figurální malby Lubomíra Typlta. Osmačtyřicetiletý sympaťák, který zároveň působí jako textař hudební formace WWW Neurobeat, k nám přináší velkoformátové obrazy, kde nápadná kontrastní barevnost dominuje nad kompozicí, obsahem i kresbou. 

Poprvé o sobě dal tento absolvent prestižní Kunstakademie v Düsseldorfu vědět, když v polovině devadesátých let vystavil obrazy mrtvých koček. Roztomilá zvířátka, přítulní domácí mazlíčci tu najednou byli vyobrazeni jako oběšenci nebo mrtvoly na sudu. Tenkrát konzervativní postkomunistická společnost zažila zasloužený lehký šok, a umění zcela nový rozměr. Nešlo už jen o klasický kontext líbí-nelíbí, ale začali jsme, někdy s velkými bolestmi, o umění přemýšlet. Už na těchto obrazech jsou dobře vidět stopy sarkasmu, absurdity a nepřehlédnutelné barevnosti. Autor rád boří hranice zajetých stereotypů, záměrně neposkytuje doslovné výklady svých děl, zahaluje je do tajemství, a nechává výklad na každém z nás. Na výstavě si můžete prohlédnout čtyři odlišné série – Metastroje, Velké matky, Pláče a Jedinci. A mně pořád vrtá hlavou, jak člověk, který je tak klidný, vyrovnaný, přátelský a skromný, může tvořit díla plná děsivého napětí a skrytého násilí. 

Soubor Metastroje představuje dvě olejomalby vznášejících se bicyklových torz s deštníky místo kol. Lidé už vymřeli, a tyto zbytky civilizace ožívají svým vlastním způsobem, nezávislým na nadvládě a manipulaci člověka. Absurdní spojení lidmi běžně používaných věcí zasadil malíř do prostoru zmítaného prudkým větrem, který se s ještě větší intenzitou vyskytuje v další sérii Velké matky. 

Iracionální výjev stejně vypadajících dívek, které žehlí další dívce ve spánku vlasy válečkem na těsto, rozbíjí klasickou představu kuchyňské pomůcky, která spoluutváří teplo cukrovím provoněného domova.

Latentní násilí je cítit také na obraze pojmenovaném Somnambulní, kde dívka zakrývá obličej vlasy další dívce, aby ta třetí z nich nepochybovala o správnosti věci, a koná tak již sama. Síla manipulace moci, potlačení identity a opakování pořád stejně špatně zajetých vzorců, vyvolává napětí, úzkost a otázky, proč je tak těžké dělat si věci po svém. Proč jen pořád posloucháme naše okolí a záleží nám na tom, co si o nás kdo myslí. Obtížně se pocit z Typltových obrazů popisuje. Jejich detailní zkoumání jakoby vypne okolní prostředí, a čím déle u obrazu stojím, tím více cítím napětí a (někdy i příjemné) mrazení. Obrovská vyspělost autora v práci s barvou, v českém kontextu naprosto ojedinělou, plní černé kontury figur životem, jako vystřiženým z postapokalyptického hororu.

Oddechnout nás nenechá ani série nazvaná Pláče. Osm hlav řvoucích mimin po dvou rozdělených do čtyř obrovských maleb vyvolá paniku v bezdětných a tik v oku rodičů, protože i když obrazy normálně nemluví, tak tyhle nahlas vřískají a řvou. Nejsou to klony, jak by se mohlo zdát. Každé mimino je jiné, s vlastním výrazem a identitou. Původně se zakázka na malování rodinného portrétu vyvinula v energické ztvárnění silnými emocemi nabitého projevu „bezmocných a roztomilých uzlíčků lásky“. 

Poslední série Jedinci je zdánlivě klidnou odpovědí na renesanční portréty. Dominuje zde barevné zpracování, díky kterému vystupuje na povrch výraz a duševní rozpoložení chlapců a já si automaticky povzdechla, co si asi tak ten hoch o tomto našem „báječném“ světě vlastně myslí?

Pokud Vás zajímá, jak vypadá tvorba malíře evropského formátu, tak máte ještě do konce října neopakovatelnou příležitost.